Introvert

Pamätám si ako som počas strednej školy venovala uprenú pozornosť výkladu mojej obľúbenej profesorky "Nosky"(Noska: náuka o spoločnosti), ktorá nás oboznamovala so základnou psychologicko-osobnostnou terminológiou človeka.
Samozrejme, že tieto hodiny psychológie, sociológie a filozofie boli pre mňa najzaujímavejšími, pretože  som si svoje pocity vedela osvojiť aj s príslušnými poučkami, ktoré dokonalo definovali celú problematiku ľudských vzťahov a správania sa, ktorá ma fascinovala.


Aj to je jeden z dôvodov, prečo som vždy mala silno nutkavú potrebu ísť na vysokú školu psychológie (na ktorú dodatočne určite po skončení žurnalistiky pôjdem)  lebo svet vnímania ľudskej duše bola už v dávnych časoch uzákonená, objasnená a potvrdená. Teda aby som bola konkrétnejšia, vďaka uznávaným filozofom a mudrcom, ktorí jasne rozkategorizovali myslenie človeka, som zistila, že je v poriadku to aká som.
Existujú celé štúdie človeka -vďaka ktorým moje vnímanie sveta, ľudí a mňa dostáva senzačný zmysel.
No napriek tomu, že svet vie a učí sa o potvrdených  princípoch osobnosti človeka, sa doba vyvíja veľmi jednosmerne či povrchne. Úplne sa upúšťa od pravej podstaty ľudského nastavenia. 
Ja, ako človek skutočne silno introvertný cítim, že v dnešnej dobe nemám pochopenie či umiestnenie v spoločnosti, ktorá si razí akési svoje zabehnuté ideály a neprizerá sa na to, či ľudia negatívne vyčnievajúci z davu by nemali mať jednoducho iný prístup ako tí, ktorí bez väčších problémov zvládajú nastavený systém.
Všetko som si definitívne uvedomila počas decembra, kedy som mala ísť prezentovať pred relatívne menšiu skupinu ľudí. 
Prácu a problematiku, ktorú som sa chystala predniesť som mala poctivo pripravenú pár týždňov pred samotným výstupom, zopakovanú niekoľkokrát a dokázala som sa v nej prirodzene pohybovať.
No ako nastal moment ísť osamote prezentovať - zradilo ma telo aj myseľ.
Celú miestnosť zaplavila pomyselná bublina, ktorá tlmene zosilovala všetky zvuky, ktoré sa za ten moment stali.
Cítila som, že strácam kontrolu nad svojím dýchaním  a v neposlednom rade, že som prestala vidieť. Tupo som sa prizerala na obrys papiera, ktorý mi mal prečítaním pomôcť dostať sa do "náhodou vypadnutej témy", avšak nedokázala som rozpoznať ani jedno mnou napísané písmeno. Slušne som sa ospravedlnila, že mám stres a vnútorne vzdala celý boj s "trápnou" prezentáciou.
V miestnosti som si neskôr všimla chápavé a ľútostivé pohľady avšak v tom momente som dokázala myslieť len na jedno. Prečo sa mi to stále po tých rokoch deje. Vo svojom princípe je to jednoduché. Akékoľvek upriamenie pozornosti či záujmu na mňa, mi tak hĺbkovo naruší zmyslový systém, že doba spamätávania sa zo šoku  trvá niekoľko hodín, čo je obrovská neúmernosť k tomu, že mi výpad spôsobila 4 minútová situácia. 
V zápätí vzniká otázka, či naozaj svet potrebuje  len extrovertov, ktorí bažia po pozornosti okolia
...veď predsa sú ľudia rovnakí a možno aj lepší, ktorí spĺňajú "študentské očakávania a povinnosti", no majú len problém vystupovať pred publikom. 
 Rozhodne si myslím, že nie, a že takých ako som ja je ďaleko viac, akurát možno vlastnia väčšiu mieru anonymity či sebavedomia, preto ich stresová vlastnosť z vystupovania pôsobí v norme,
a končí len na hlesnutí spolusediacemu "že nechce ísť prezentovať"- nakoniec to bez väčších peripetií zvládne. Ale ľudia, čo majú k introvertnej povahe aj defekt nízkeho či nulového sebavedomia, sú v týchto nastavených štandardoch úplne mimo akejkoľvek normy. A to je chyba. 
Je smutné, že v našom "vyspelom" storočí sa vôbec nepozerá na individualitu osobností, ktoré by správnym prístupom vedeli získať náhly-neobvyklý vývoj charakteru a zručností, ktoré by boli skvelým prínosom pre spoločnosť. 
Prečo človeka, čo si úmyselne vybral cestu interného novinára, ktorý nebude musieť prichádzať často do kontaktu s ľuďmi nútia vykonávať niečo, čo je tak silno uzákonené proti cíteniu jeho osoby, že výsledkom je zlyhanie a následná podpora komplexov či nízkeho sebavedomia, ktorá je jedna zo zložiek prispievajúcim k reprezentačným "pádom"?! 
Keby školstvo  bolo pravidelne poúčané o rozdielnosti ľudí, dalo by sa predísť mnohým depresiám či tajným samopoškodzovacím návykom, ktoré si so sebou nesú "nezapadajúci" ľudia.
Zmenou prístupu, by sa vedeli jedinci sústrediť na ich silnejšie stránky, s ktorými by dokázali "prekonať" aj sebavedomého -extrovertného človeka. Všetko by do seba akosi zapadalo, využíval by sa potenciál viacerých ľudí s rôznymi vlastnosťami a tým by sa svet mohol posunúť o ďalšiu úroveň vyššie. 

11 komentárov

  1. Myslím, že v tejto chvíli je namieste sa spýtať - je to naozaj spôsobené tým, že si introvert? Ja som jednoznačne extrovert, ktorý vyhľadáva častú a intenzívnu ľudskú spoločnosť, má rád hlučné párty a podobne, ale keď mám ísť prezentovať, prežívam podobné pocity ako ty. Na druhú stranu, mám veľa kamarátov, ktorí sú jednoznačne introverti, ale prezentovanie im ide bez problémov.
    Takže, netrpíš náhodou sociálnou fóbiou? Alebo nejakým typom úzkostnej poruchy?

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Samozrejme, ze miera a intenzita nejakych prejavov a pocitov nie su len tabulkovo ohranicené slovom "introvert"...nikdy som nepopierala ze mam sociálnu fóbiu, som si toho vedomá, avsak konkretne prezentovanie takehoto druhu sa moze radit k tomu slovícku introvert, pretoze priama charakteristika je o tom, ze je to clovek co nema rad pozornost, je uzatvoreny, drzi si odstup a nerad komunikuje so skupinou ludi.... To, ze samotny problem obsahuje este doplnkove casti typu: tichšia povaha (čo našťastie nie som :D ) odpor k ludom ci nízke sebavedomie, tak sa to len nabaluje to základné jadro problemu

      Odstrániť
  2. Psala jsem komentář z mobilu a asi se neodeslal, nebo nevím. Píšu ho tedy znovu. Ani nevíš, jak moc ti rozumím. Jsem introvert sociofobik a prezentace před lidmi je pro mě čirým utrpením. Koktám, zadrhávám se, je mi nevolno. Nemám celkově ráda kolektivní práce, prezentace, mám ráda svůj klid a pár blízkých lidí okolo sebe. Svět je ale nastavený na extrovertní a sebevědomé lidi a tak je to ve škole, v práci dost složité. Občas by lidem neuškodilo být tolerantnější k méně sebevědomým lidem.

    Zaujal mě komentář přede mnou, je možné, že trpíš nějakou formou sociální fobie. Introverti mají k takovým věcem blíže, protože o všem hodně přemýšlí, přemítají si reakce lidí v hlavě i několikrát dokola a snadno nabudou dojmu, že něco udělali špatně, že se jim někdo směje a tak. Ráda bych ti poradila, ale bohužel sama nevím, co s tím. Prezentace jsou zlo. Jinak pěkně napsané :)

    LENN

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Úplne ti rozumiem a s tebou vo vsetkom suhlasim, dalsou vecou je aj to, ze som velmi na seba kriticka a neuspech si nedokazem predstavit teda si nepripustam, preto presne (ako si napisala) privela premyslam a premietam si reakcie, premyslam nad tym kolkym ludom pride vtipne na mne vsetko od chodze, usmevu az po otvorenie ust a nuti ma to byt v neustalom strehu....tym ma ludia potom totalne vycerpavaju :D. Najhorsie je, ze teraz v letnom semestri budeme mat jeden predmet, pri ktorom treba vystupovat pred kamerou (a spoluziakmi samozrejme), bude sa hodnotit jednotlivo vykon, moderovanie az po neviem co...a uz teraz viem ze tam zosaliem...

      Kazdopááádne, Som rada, ze nie som jedina!

      Odstrániť
  3. Mám smíšené pocity. Asi začnu s tím, že se cítím spíš jako extrovert, který je často rád sám a tedy asi nedokážu do plné míry pochopit všechny zákoutí introvertní duše. Na jednu stranou s tebou soucítím, ale spíš v tom soucitu nacházím lítost. A to je myslím něco, co si introverti nepřejí (nebo ano?). A řekla bych, že pokud by se s vámi jednalo ve školním systému jinak, bylo by tak především z lítosti, nejsem si jistá, jestli kvůli pochopení. Také si to neumím v praxi úplně představit.
    Souhlasím, že prosazení ve světě v běžném chápání úspěchu je pro introverta určitě těžší a sama nevidím východisko, jak z toho bludného kola ven.
    To však neznamená, že nad vámi lámu hůl.

    Pokud máš pocit, že tvoje nulové sebevědomí celou věc zhoršuje a že trpíš určitou formou sociální fobií, nebrala bych to jako fakt sám o sobě. Nehledala bych řešení "venku", ve společnosti a v tom, jak by se lidi měli chovat k tobě, ale především v SOBĚ.
    Však to, že si dnes nevěříš, neznamená, že to tak bude stále. :)

    Zkusila si někdy nějakou terapii? Mám pocit, že v dnešní době se psycholog vidí nutně jako prohra a upřímně nechápu proč. Vždyť lidi furt dělají něco pro své zdraví, cvičí jako šílení, jí zdravě, ale o duši se stále stará jen malá hrstka osvícených.
    Snažíš se třeba nějak cíleně podporovat sebelásku vůči sobě samotné?

    Chápej mě prosím správně, nechci být nějaký hnidopich, jen jsem asi zastánce toho, že člověk má řešení v sobě a že by ho neměl chtít primárně po druhých. :)

    Pokud nevíš coby, odkazuji na film a knihu Miluj svůj život od Louise L. Hay. ♥

    A pokud bys někdy chtěla napsat někomu cizímu a svěřit se - můžeš. :)

    Infinite treasure

    OdpovedaťOdstrániť
  4. Ty jo, tak já se přiznám, že jsem to úplně celé nepřečetla.
    Každopádně já doteď z jakékoliv prezentace před třídou úplně šílím a klepu se (jsem ve 2. ročníku na VŠ). A dělají mi tady problémy i ústní zkoušky, které jsem na střední absolvovat nemusela, protože nebyly. Jsem introvert, stresuju se z každé zkoušky, ale naštěstí mám oproti tobě v sobě trochu flegmatika. Sice mě štve, když neuspěju tak jak bych chtěla, ale snažím se s tím vyrovnat a je to jen ve mě a nakonec mě to nedusí.
    Obecně to vypadá na sociální fobii nebo třeba i testofobii, alespoň podle toho, co jsem přečetla u tebe i co znám ze školy.
    Co mě rozhodně pomohlo, a šla jsem do toho před maturitou, protože to vlastně bylo poprvé, co jsem měla dlouho s někým ústně mluvit/udělat "test" - psycholožka. Já obecně nevěřím, že mi pomůže někdo, pokud si nechci pomoct sama, že jsou to jen odborníci, ale ona mě naučila jak se uvolnit. Měla jsem šestitýdenní terapii, kdy jsem si lehla, ona pustila hudbu a mluvila na mě. Kolikrát jsem usnula-nebo jestli mě dostala do transu? Jistá si doteď nejsem. Každopádně mě naučila, jak se uvolnit a pomohlo mi to i pak u ústní maturity.
    Taky jsem si vyhledávala brigády, při kterých jsem ve styku s lidmi. Prve v callcentru, pak v cukrárně, teď dělám v Tesco prodejně (spíše prodavačku). A i to mi podle mě dost pomohlo. Nemám takový strach něco říct.

    Pravdou ale je, že nejvíc mi pomohla změna kolektivu. Na střední mě všichni znali, pár lidí ještě ze základky, a nesla jsem si s sebou všechny posměšky od spolužáků i občas od učitelů. Na vysoké je to naštěstí jinak.

    Nemyslím, že by systém byl nastaven tak špatně. Člověk, pokud by ho nikdo nenutil mluvit před ostatními, by třeba nikdy nezjistil, že to není nic pro něj, šel by studovat obor, ve kterém se mluví hodně..nevím. Podle mě je důležité zjistit včas, co nám nejde, čeho se bojíme a snažit se to překonávat.
    Samozřejmě teda jsou hranice, které by se překračovat neměly, ale to nepozná každý pedagog. V takovém případě nám ale mohou pomoci rodiče, kteří na třídních schůzkách s učitelem promluví a domluví se, jak takové stresové situace řešit. Neříkám, že to tak půjde vždy a všude, ale taky je to možnost. Nebo si zase pomoci sám a promluvit si s učitelem...

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Som rada, ze ti terapia pomohla v tejto oblasti, ja som maturitu zvladla v pohode lebo zas naopak, chorobne sa vyzivam v komunikacii a argumentacii s jednotlivcom alebo malou skupinou ludi. Takze pokial mam odpovedat ucitelovi (alebo par ucitelom) osamote, je to pre mna uplne v pohode a som rada ak sa obcas este v niecom zarozprávame.

      Odstrániť
  5. Tento komentár bol odstránený autorom.

    OdpovedaťOdstrániť
  6. Ja mam zmiesane pocity z tohto komentaru, byt introvet, ci byt dotknuty nejakou socialnou fobiou nie je vec, ktora by sa mala riesit okamzite so psychologom. Pre mna horsi pripad na riesenie je v dnesnej dobe porucha ktorou trpi podla mna 9O% dievcat a to je narcizmus, neustala potreba sa fotit vidiet v sebe rozkosnost, krasu a pritazlivost, (vacsinou to maju extroverti ale nic neskatulkujem lebo toto sa neviaze priamo k veci)...kolko je takych co napriklad trpia touto poruchou narcizmu? Riesi sa to u psychologa? Nie, pricom je to ovela zavaznejsi problem ako to, ze niekto nerad vystupuje a je "na obdiv". Priklad s narcizmom je cisto len protipol, ktory sa da dat do rovnakeho porovnania. Lebo vsetci vedia ze taki ludia su, ze to vsetci robia, len problem je, ze sa to vnima ako norma, pricom klasika v tomto pripade sa to berie ako problem, kt treba riesit hned terapiou a ako hovoris sam v sebe. Myslim ze ludia co su introverti si aj bez naliehania okolia PRIRODZENE v sebe utrieduju myslienky a hladaju PRIMARNE v sebe riesenia. Avsak, hlada ich cely zivot, pretoze napriklad u mna, len 6 rokov z mojho zatial 21 rocneho zivota bolo obdobim, kedy som nebola nutena ist proti mojej prirodzenosti. Extrovertnost sa berie za normu a to co je prirodzene, pricom je to ta najvacsia chyba akej sa institucie (akou su skoly, praca..) dopustaju, nic co je nastavene celoplosne na svete nemoze byt norma, nikdy...pretoze sme taka neuveritelne rozna zmes ludi s inym zivotom, ze sa neda brat veci len jednostranne a vsetko co sa nejak vymyka "umelo nastavenym normam" je hned na riesenie (napr.) s psychologom, ktory mi povie co? Ste introvert, je normalne ze takto konate a utvrdi ma samozrejme v niecom co si ja sama nemam potrebu nepriznavat.
    Podla mna, odporucanie riesit nieco rovno so psychlogom, je riesenie pre slabsie povahy a uzkostlivych ludi, ktori vsak dospeli do takeho stavu, ze si nie su isti ani sami sebou, ja som v tomto o ina lebo sebadovera a sebavedomie su dve odlisne veci. :)

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Nejsem si jistá, jestli si mě správně pochopila. Já si určitě nemyslím, že být introvertem je důvod k návštěvě psychologa. Z mého pohledu vidím jako problém tu sociální fobii, která zajisto člověka v běžném životě musí omezovat. Já nevím samozřejmě v jaké míře se to u tebe projevuje, ale nerozumím proč se stále psycholog bere jako lékař pro slabé povahy. Psychologové neřeší jen samé šílené problémy, mohou pomáhat s úplně obyčejnými věcmi jako je time management, trénování mysli proti negativismu vůči sobě a okolí apod. Mrzí mě, že se to stále bere jako slabost. A přitom já ani k psychologovi nechodím!

      Za další nechci rozmazávat další důvody, proč by lidé měli chodit na terapii, protože těch důvodů bychom našli určitě ještě mnoho, nejenom narcismus.

      Neříkám, že svět je správně postavený, ale v tomto se mi líbí názor slečny Hann, že je přeci jenom dobré občas překonávat samu sebe. Což dělají i extroverti! Opravdových extrovertů, co se do všeho nového a neznámého vrhají po hlavě zase tolik není!

      Já si za poslední roky na výšce vypěstovala hned několik zbytečných strachů, až do takových mírných úzkostí v danné situaci...a jediné, co mi pomohlo a pomáhá je konstantně ten strach překonávat.

      A zajímalo by mě, jaký vidíš rozdíl mezi sebedůverou a sebevědomím! :) Dle mého jdou totiž ruku v ruce :)

      Odstrániť
  7. V tomto směru byl zajímavý status: "Byla jsem introvert, než to začalo být in" . Ono Introvert a introvert je rozdíl :)

    OdpovedaťOdstrániť

Back to Top